Zen Buddhismus
Vlastnosti, které odlišují zen neboli Čhan od ostatních typů buddhismu, lze těžko slovně vyjádřit. I když slovo zen znamená dhjána, ostatní školy buddhismu 
kladou na meditaci stejný důraz jako zen, možná dokonce větší. Občas se zdá, že praktikování formální meditace není pro zen vůbec nezbytné. Zvláštní příchuť zenu může být snad nejlépe vyjádřena jako jistá přímost. V jiných školách buddhismu se probuzení zdá být čímsi vzdáleným. V zenu máme pocit, že probuzení je něčím zcela přirozeným, něčím překvapivě samozřejmým, k čemu může dojít v kterémkoliv okamžiku. Zen je též přímý ve svém způsobu výuky, neboť směřuje přímo a otevřeně k pravdě a nepohrává si se symboly.
Pro zen je charakteristické okamžité probuzení bez nutnosti projít přípravnými stádii. Tento princip existoval i v Indii – Lankávatára sútra uvádí, že existuje jak postupný, tak náhlý způsob probuzení, v prvním případě cestou vyčišťování zkažených výronů či projekcí mysli, ve druhém případě cestou okamžitého obrácení do hlubin vědomí, čímž dojde k odvržení dualistických představ. Ve Vadžrakčediká sútře se praví, že dosáhnout probuzení znamená nedosáhnout vlastně ničeho. Jinak řečeno, pokud je nirvána skutečně teď a tady, takže hledat ji znamená ztratit ji, je stěží možné dospívat k tomuto uvědomění postupně. Člověk to musí nahlédnout v přítomném okamžiku přímo. Paralely k pořekadlům zenu lze vidět v tantrické písni Sarahy z desátého století.
Vznik zenu se zdá být vysvětlen působením hlavních principů mahájánového buddhismu na taoismus a konfucianismus. Trendy blízké zenu se tak v Číně objevují téměř zároveň v době, kdy jsou zde k dispozici velké sútry mahájány. Podle tradičního příběhu zen přinesl do Číny indický mnich Bodhidharma roku 520. Vědci mají dnes pochybnosti o pravdivosti této tradice. Příběh Bodhidharmy je nejspíš zbožným výmyslem pozdější doby, kdy škola zen potřebovala historickou autoritu, která by podpořila
její tvrzení, že její praxe je přímým přenosem zkušenosti od Buddhy samotného, tedy mimo sútry. V Číně zen prosperoval až do doby dynastie Ming 1368 – 1643, kdy začaly vznikat rozdíly mezi různými školami buddhismu.
Zen, jak se s ním dnes setkáváme v japonských klášterech školy Rinzai i škol Sótó, klade velký důraz na za-zen. Tomuto výcviku je věnováno mnoho hodin denně a velká důležitost se přikládá správnému držení těla a správnému dýchání. Praktikovat zen znamená provádět za-zen, k čemuž škola Rinzai přidává ještě sanzen – periodické návštěvy u roši, při kterých žák předkládá svoje řešení koanu.
Podstatou této filozofie je dosažení absolutní prázdnoty. Meditace na tichém místě usiluje o dosažení této prázdnoty. Tato škola vyvinula rozvinutou praxi paradoxních výroků tzv. „koánů. Jejich účelem je otřást myslí žáka.
Zenbuddhismus je začátkem vývoje a cvičení bojových umění zenovým mistrem Darumou (Bodhidharmou)
Bodhidharma
Podle tradice stál u kolébky šaolinského kung-fu / wu-šu (wushu) i tradičních čínských meditačně- zdravotních cvičení legendární indický mnich a první patriarcha zenového buddhismu (čínsky čchan / chan / ch´an) Bódhidharma (čín. Pchu-ti Ta-mo, jap. Daruma; cca 470-
537/543), jenž dorazil okolo r. 520 z Indie do Číny, aby zde šířil buddhistické učení. Do Číny prý přijel na pozvání císaře Wu-tiho (502-549) z dynastie Liang, jenž byl velmi horlivým stoupencem Buddhova učení … nauky, kterou kterou předával Buddha Šákjamuni (Gautama Sakyamuni)
I když někteří historici zpochybňují autentičnost Bódhidharmy jakožto historické osobnosti, lze považovat tuto skutečnost za potvrzenou např. i literárními díly, jako jsou Záznamy chrámu Luo-jang, jejichž autorem je mnich Jang Šuan-č´ (z r. 547), Životopisy nejvýznačnějších kněží z r. 645, spis Čchuan-fa pao-ťi neboli Vzácná kronika předávání dharmy z 8. století anebo Tao-süanův třicetisvazkový spis Ťing-te čchuan-teng-lu neboli Záznam o předávání světla (resp. Lampa předávaná z ruky do ruky) z r. 1004.
Téhož názoru jsou významní historici a buddhologové jako prof. D. T. Suzuki, Heinrich Dumoulin a Kenneth Ch´en, kteří neměli sebemenších pochybností o tom, že Bódhidharma byl skutečnou historickou osobností, byť opředenou předivem legend a mýtů.
Rodným jménem Bódhidharmy údajně bylo Bódhitara a nové jméno mu prý udělil jeho duchovní učitel Pradžňátara (resp. Pradžňádhára) na základě jeho vynikajících schopností a úrovně poznání před jeho odchodem na misi do Číny.
Po příjezdu lodí do Kantonu se odebral do Ťing-kchangu (dnešní Nanking), kde žil u císařského dvora. Poté pobýval jistý čas též v klášteře Jung-ning v Luo-jangu, načež „překročil řeku Jang-c´“ a odebral se do severní Číny, aby se nakonec usadil v klášteře Šao-lin v království Severní Wej (provincie Che-nan), kde strávil zbytek svého života.
Datování jeho cest a pobytu se sice v různých pramenech liší, což ovšem nemá pro nás nijak podstatný význam. Nejpodstatnější je úloha, jakou patriarcha Bódhidharma sehrál při formování filozofie čchanu (zen-buddhismu), a hlavně při tvorbě meditačních a zdravotních cvičení, která se později stala základem nebo součástí většiny čínských bojových umění – čchüan-fa, wu-šu / kung-fu, čchi-kungu a tchaj-ťi čchüanu (a jejich prostřednictvím i okinawského a japonského kobudó a karatedó