Dýchání

Dýchání

Evropská populace přisuzuje při dýchání hlavní úlohu nádechu. Naše dýchání bývá povrchní, neúplné a uspěchané a je zdrojem podráždění, nervozity, zvýšeného napětí a tím i bolestí hlavy a zad. Naproti tomu východoasijské systémy úlohu výdechu zdůrazňují. Úplný výdech je prodýchání ně nezbytnou podmínkou správného a úplného nádechu.

Při cvičení karate jsou veškeré dýchací procesy řízené, můžeme tedy říct, že při cvičení karate provádíme dechová cvičení. Při všech typech dýchání v karate používáme dýchání brániční, případně se směsí dolního hrudního. Hrudník se nevyklenuje vpřed, ale rozevírá se do stran, případně vzad. Dýchání se liší při technice nebo jiné činnosti a závisí na intenzitě předchozího zatížení. Kromě koncentrace „mokuso“ je dýchání v karate vždy spojeno s pohybem.

Popisují se tři funkce techniky dýchání v karate:

  1. Synchronizace výdechu s aktivním pohybem je zdrojem síly při dopadu techniky na překážku. Aktivní prudký výdech se vykonává prostřednictvím prudkého stáhnutí břišních svalů, což na jedné straně poskytuje zpevnění trupu do jednoho celku a umožňuje kime (břišní lis) při nárazu, na druhé straně to umožňuje rychlejší začátek  pohybu, který má pevnou oporu. Úder vykonaný v nádechové fázi je slabší.
  2. Synchronizace výdechu s pohybem je zdrojem lepší akcelerace úderu či kopu. Příčinou je facilitační účinek na fázická svalová vlákna a inhibiční účinek na vlákna tonická.
  3. Dýchací cvičení mají při pravidelném cvičení účinek na psychiku. Tento jev je známý i v jiných cvičebních systémech. Účinek dýchacích cvičení spočívá v uklidnění, stabilizování citového prožívání a při dlouhodobém cvičení i ve vytvoření, respektive dotvoření osobnosti opět v oblasti emocionality.

Ve sportovním karate se žáci zaměřují hlavně na vykonávání technik a tento poslední aspekt dýchání se velmi zanedbává, přestože byl v historii právě tento bod rozhodující. Prostor pro rozvoj charakterových a mentálních vlastností je v tréninkové jednotce karate poměrně malý a soustřeďuje se hlavně do koncentrace mokuso na začátku a konci tréninkové jednotky, zatímco fyzická stránka dýchání se procvičuje a rozvíjí v průběhu celého tréninku. V tradičním karate je prostor věnovaný této problematice zpravidla větší, ani tak ale nemůže dosáhnout rozsahu, který byl v historii běžný. Proto je vhodné doplnit trénink karate dalšími systémy cvičení věnovaným dechu, jako např. jóga, taj či, satria nusantara apod.

Druhy dechu v karate

V karate se v závislosti na druhu techniky, intenzitě zatížení a jiných činnostech provozují různé typy dýchání.

  1. I. Dýchání klidové, přirozené
  2. II. Dýchání v bojové akci
    1. 1. rychlý nádech, rychlý výdech
    2. 2. rychlý nádech, dlouhý výdech
    3. 3. při kyvadlových kopech

 

Dýchání klidové, přirozené

Pro tento typ dýchání je typický klidný uvolněný nádech nosem, který co nejplynuleji přechází v uvolněný dlouhý výdech většinou ústy. Důležité je, že nádech i výdech jsou kontinuální, bez apnoických přerušení nebo výkyvů v intenzitě.

S tímto typem dýchání se setkáváme hned při vstupu do dojo, kdy se karateka ve vchodu ve stoji spatném (musubi dači) uklání. Úklona je provedena s výdechem. Následuje nástup a společný pozdrav, který může být proveden ve stoji nebo v kleku sedmo (seiza). Před úklonou zaznívá i povel „mokuso“, kdy se karateka soustředí jen na sebe, svůj dech a svoje hara až do povelu „mokuso jame“. Mokuso je cvičením nejen dechovým ale i relaxačním. Dalším úkonem, kdy používáme klidové dýchání, je zaujímání výchozího nebojového postavení pro cvičení (heiko dači): s nádechem se paže zkříží před tělem, při výdechu se dostávají poníž před tělo se současným podsazením pánve a srovnáním trupu a hlavy podle osy těla. Chodidla jsou od sebe vzdálena na šířku boků. Je to také první postoj, kdy jsou žáci na držení těla a vnímání osy těla upozorněni. Karateka tento postoj zaujímá na povel „joj“ před začátkem cvičení kihon, na začátku a na konci kata a při začátku, konci nebo v přerušení kumite.

V neposlední řadě se tohoto dýchání užívá při určitých pasážích kata Sančin a Tenšo, což jsou nezávodní „dýchací“ kata vyvinuty pro dechová cvičení v karate. Dýchací kata stejně jako rituál mokuso mají za cíl uklidnit a stabilizovat a využívají se vedle zdravotního cvičení. i v psychologické přípravě, k regulaci předstartovních stavů apod.

 

Dýchání v bojové akci

Dýchání v bojové akci se od klidového dýchání liší především zapojením břišního lisu. Výdech je prováděn aktivně kontrakcí svalů břicha a dalších svalů účastnících se břišního lisu. Napětí břišního lisu je přenášeno do země, výdech zde můžeme chápat jako přetlak, který se „nevešel do země“ a působí na plíce, které povolují za současného vypouštění vzduchu. Provádí se s technikou, v nápřahové fázi nádech, výdech probíhá po celou dobu provedení techniky. Rozlišujeme tři typy:

  1. rychlý nádech, rychlý výdech – používáme při všech rychlých technikách na místě, s přesunem vpřed nebo vzad, s otočkou atd. cvičených při nácviku kihon, v katanebo kumite. Nádech je rychlý, většinou díky pootevřeným ústům smíšený nosem i ústy. Podle intenzity předchozího zatížení může být i pouze ústy nebo nosem. Nádech je spojený s nápřahovou fází techniky (kromě džiju kumite, kde je nápřahová fáze minimální až nulová). Výdech je ostrý rychlý z břišního lisu. Vydechovaný vzduch proudí lehce pootevřenými ústy.
  2. rychlý nádech, dlouhý výdech – tento typ dýchání používáme při páčení nebo v tzv. zpomalených technikách vkata. Nádech je rychlý, většinou nosem nebo smíšený s ústy, často spojený s přesunem. Výdech vychází opět z břišního lisu, je ale brzděný a dlouhý. Technika provedení výdechu je shodná s rychlým výdechem, liší se pouze v rychlosti, kdy se pomalý výdech provádí přes vnitřní odpor, aby nedošlo k rychlému uvolnění přetlaku. Tím může být částečně uzavřená hrtanová příklopka nebo zpevněné svaly kolem úst a tváří, které vytvoří úzkou štěrbinu z úst. Vydechovaný vzduch často proudí nosem, protože nehrozí poškození nosní výstelky a přepážek rychlým prouděním vzduchu, je ale využíván i výdech zpevněnými pootevřenými ústy.

Při tomto typu dýchání se díky výdechu proti odporu a správnému držení těla aktivuje a posiluje hluboký stabilizační systém. Technika výdechu proti odporu je běžně využívaná ve fyzioterapeutické praxi, kde se jako odpor se využívá tzv. odporových hlásek.

  1. Při kyvadlových kopech, jako je např. mae geri keage, mavaši gerinebo joko geri keage, se používá dalšího typu dechu tzv. „kruhového výdechu“. Kopající nohu po provedení kopu karateka stahuje k tělu do tzv. hiki aši(nápřahová pozice nohy pro kop), pozice s napětím, které často uvolňuje do další techniky následující  po kopu. Nádech je rychlý, shodný s předchozími typy nádechu při provádění techniky, výdech plyne po celou dobu kopu a při hiki aši se jakoby vrací zpět do hara, uzavírá se v hara, kde je připraven pro předání energie do výdechu další  techniky.

V karate nepoužíváme jen oddělených technik. Často se v těsném sledu za sebe řadí dvě až tři, méně často čtyři techniky. Při provedení více technik za sebou se dýchání liší podle vyspělosti žáka a situace.

Při nácviku kihon se při dvoj a trojtechnikách používá jednoho nádechu, výdech je pak rozdělen při každé technice. Začátečníky necháváme zpočátku nadechnout i mezi technikami, později ale nádech zdržuje zahájenídalší  techniky. Můžeme také pozorovat mimovolní nasátí vzduchu mezi technikami způsobeným zvolněním napětí břišního lisu pro zahájení další techniky. Stlačené plíce a hrudník se svojí elasticitou a zvolněním lisu mírně roztáhnout, což způsobí nasátí malého množství vzduchu, nemůžeme to však považovat za nádech.

V bojové akci nebo kumite se také vyskytuje provedení dvou technik na jeden nepřerušovaný výdech, kdy první technika slouží jako odvedení pozornosti soupeře, provádí se lehce a rychle a druhá je kontaktní, „bodovací“.

 

Nácvik dýchání v karate

Dýchání v technice je spojeno s břišním lisem, ale i k němu se karateka musí postupně dopracovat. Nejprve se žáci karate učí používat brániční dýchání. Zpočátku v poloze seiza (klek sedmo), později ve stoji a postoji. Kontrolu dechu provádějí sami přiložením ruky na břicho, případně je trenér vyzve k odtlačení jeho ruky na břichu pomocí nádechu. Další  metoda nácviku břišního dýchání je objetí sebe sama vlastními pažemi, po výdechu je fixujeme a nádech pak musíme provést do břicha.

Následuje nácvik výdechu pomocí břišních svalů stejným způsobem. Další fází je provádění technik s použitím břišních svalů pro výdech, kdy při technice trenér zlehka udeří žákovi na břicho a drží tam ruku po celou dobu, kdy má probíhat výdech. Pro udržení správné polohy těla už musí žák zapojovat k výdechu i svaly zad. Posledním z kroků je břišní lis, kdy karateka zapojenými svaly výdechu tlačí do hara (pocit zvyšování tlaku v těžišti) a přes hara do země. Používá se např. zatahání za pásek směrem dolů v okamžik výdechu.

 

Koordinace dechu a kontrakce

Pro karate je typická neustálá práce se svalovým napětím. Jednou z nich je střídání napětí a uvolnění. Tréninkem se zkracuje doba provedení a zvyšuje se intenzita stahu a množství zapojených svalových jednotek.

Svalová kontrakce vychází z hara a přes břišní lis se dostává do celého těla tak, že při dokončení techniky je celé tělo zpevněno a tvoří pevnou, ale pružnou oporu technice. Provádí se s výdechem, který trvá po celou dobu provedení techniky. Vedle toho je potřeba tělo zase co nejrychleji uvolnit, aby mohlo dojít k co nejrychlejšímu přesunu nebo zahájení další  techniky. Přitom karateka využívá vliv dechu, kdy po maximální kontrakci s výdechem nastupuje uvolnění iniciované nádechem. Proto nádech odpovídá době nápřahové fáze techniky nebo mezipozici v přesunu (když se nohy vzájemně míjí, s došlapem do postoje opět výdech většinou spojený s technikou).